Jak jsem se dostal k tomu dělat autoškolu
Jak jsem se dostal k tomu dělat učitele autoškoly a založit si vlastní autoškolu. Od IŤáka k učiteli autoškoly.
Jedno české přísloví říká: „Za vším hledej ženu.“
A v tomto mém případě to byla moje dcera.
Když dosáhla plnoletosti, domluvil jsem jí kurz autoškoly mimo Brno, aby to bylo pro ni jednodušší a hlavně aby měla řidičák.
Plán byl takový, že až bude někdy opravdu potřebovat řídit, jednoduše si zaplatí kondiční jízdy v Brně. Jenže tahle myšlenka měla svá úskalí.
O pět let později v práci potřebovala jezdit k zákazníkům. Tak věrná mé myšlence šla na kondiční jízdy v Brně.
Jenže se vrátila s pláčem, že ji hned vzali do města, že to nezvládá, a hned jedním dechem mě poprosila: „Tati, nauč mě řídit ty.“
Tady si dovolím malou vsuvku. Učit mě vždycky bavilo. Tehdy jsem působil v IT, kde jsem školil třeba T602 (kdo si ještě vzpomenete), Excel, Word, AutoCAD, obecné používání PC atd.
Už tehdy mě naplňovalo přemýšlet nad tím, jak látku co nejlépe předat a vytvářet návody, pomůcky a postupy, které učení usnadní.
Takže myšlenka naučit vlastní dceru řídit? Hmm, proč ne, zkusme to. Začali jsme jezdit u Boby (v roce 2012 tam bylo ještě dost prostoru) a my museli začít úplně od začátku, včetně rozjezdů…
Dneska už vím, že pokud po autoškole žák alespoň rok nejezdí aktivně, téměř všechno, co se naučil, zapomene, a je potřeba začít od základu znovu.
Tohle je to úskalí, o kterém jsem mluvil na začátku, plus to, že vůbec neměla představu o tom, jak jezdit po větším městě.
Takto jsme jezdili několik týdnů a nacvičovali i trasy k jejím klientům. A finále? V létě jela na dovolenou autem do Chorvatska.
A pak přišla pro mě památná věta, která mi stále zní v uších a vhání slzy do očí a vlastně mi změnila život (Děkuji, Niko!!!): „A tati, proč to neučíš?“
Tak jsem šel na instruktorský kurz. Dělal jsem ho poctivě půl roku a na mou otázku „Kolik je učitelů autoškol?“ jsem dostal odpověď od svého učitele Martina Tibenského, která mi zůstala v hlavě.
„Učitelů autoškoly je spousta, ale těch dobrejch je málo.“
Tahle věta ve mně zarezonovala a dodnes si pamatuji, že jsem se v té chvíli rozhodl, že chci být ten dobrej!
Po profesních zkouškách v červnu 2014 jsem několik let jezdil autoškolu po práci jako koníčka. Měl jsem tak 1 max 4 žáky současně a jezdil vlastním přestavěným autem.
Práce mě bavila, žáci byli spokojení, a já se na konci roku 2020 rozhodl založit si vlastní autoškolu. Tak od ledna 2021 provozuji svou Autoškolu Vybíral.
Tento článek je mým osobním příběhem a věřím, že by mohl inspirovat i ostatní – někdy stačí jen mít odvahu a zkusit něco nového, a věci se “jakoby samy” dají do pohybu.
A já děkuji své dceři Veronice Putnové za to, že mě nasměrovala k práci, kterou mám dnes opravdu rád.